Digitální technologie nám umožnily komplexněji nahlížet do minulosti a tím tak vytvářet trhliny v časoprostoru, jizvy na našem vnímání – kdykoliv totiž můžeme skrze video vzkřísit okamžik a znovu jej prožít, ale to vždy s vedlejším efektem, neustálým přepisem. Každé načítání minulosti s sebou nese stopy předešlých čtení, a tak dobrat se určité původnosti je téměř nemožné. Jean Baudrillard již dávno řekl, že na místo reality vstupuje hyperrealita, která nerozeznává originál od kopie, odraz od odrazu. Kniha Na cestu zpět si zapínám skryté titulky je dekonstruovanou milostnou básní o neexistujících hranicích jednotlivce v postdigitálním věku.