To ne! Devátý? Devátá vlna, ta rozhorlená, poznamenává jedna z hlavních protagonistek tohoto v pořadí devátého z na sebe navazujících románů Daniely Hodrové. Je tomu však spíše naopak – nejde o devátou vlnu, ani o devátý kruh Trýznivého města. Vypravěčka není rozhorlená, ale smířlivá a odevzdaná jako snad nikdy dřív. Svět postav blízkých i vzdálených, skutečných i smyšlených, živých i mrtvých, svět loutek a oživlých předmětů, který již dobře známe z románů Podobojí, Kukly, Théta, Město vidím…, Komedie, Vyvolávání, Točité věty a Ta blízkost, se touto knihou pomyslně uzavírá, je-li to v takovém světě vůbec možné… S upřímností sobě vlastní autorka sleduje osudy, které více či méně dotvářejí ten její; zároveň však nezapomíná reflektovat, „co přichází“ ze světa, jemuž se postupně vzdaluje; ať už z čínského Wuchanu nebo z ukrajinských bojišť. Ještě jednou se shledáme s básnířkou Bohumilou Grögerovou a mistrem Johanem (byť ani jeden z nich tentokrát nestojí v popředí děje), nahlédneme do chaloupky v Petrovicích, světlíku – jednoho z průchodů do jiného světa, i papírového hradu, navštívíme Ostrovy blažených, jsme svědky dvou tragických požárů a jednoho pohřbu. A pak…? Jako by jediným východiskem z tohoto prostoru věčného prolínání minulého s přítomným byl odchod tam, kde čas neexistuje – na Kouzelný vrch, který se však tentokrát nachází daleko od Alp.