Ve své druhé básnické knize se Jan Škrob zabývá napětím mezi skutečností a fikcí, rozbíjí stěny mezi různými světy skutečnými a neskutečnými až tam, kde toto rozdělení přestává dávat smysl. A někdy právě mýtus, psychedelická vize, počítačová hra proniká nejpřesvědčivěji a nejjasněji k podstatným otázkám a bolestem světa. Škrob odmítá poezii jako psaní "o něčem", sama poezie se mu stává realitou, sama kniha propojeným a vrstevnatým světem. Ne ale jako forma úniku -- Reál je v první řadě pokus o generační zpověď a osobní (duchovní i politický) manifest. Boj proti katastrofě, vzpoura proti dystopii, ve které svým způsobem už dnes žijeme, nespoutaná básnická imaginace jako nabitá zbraň a cesta k osvobození člověka.