První svazek obsahuje vzpomínky Josefa Serinka (1900–1974), rozčleněné do 18 kapitol a doplněné epilogem Jana Tesaře a dokumentárními přílohami. V prvních dvou kapitolách se Serinek vrací k událostem 1. světové války. Uvádí, že jako šestnáctiletý byl odveden a vzápětí dezertoval – zde jeho první zkušenost se životem v lesní ilegalitě, ale také zcizující zkušenost ve vztahu k vládnoucí moci. Třetí a čtvrtá část zahrnuje období první republiky (Serinek žil na území Sudet) a vypovídá mimo jiné o tom, jak se formovalo Serinkovo sociální, ale i vlastenecké cítění. V další části líčí události roku 1942, kdy byl i se svou rodinou kvůli svému romskému původu deportován do tábora v Letech, z nějž zanedlouho poté uprchl. Několik desítek jeho příbuzných v příštích měsících zahynulo v Osvětimi. Následují kapitoly o Serinkově dramatickém pronásledování a zároveň snaze najít spojence v záměru bojovat aktivně proti nacistům, která trvala až do léta 1943, kdy se mu povedlo spojit s formující se odbojovou skupinou kolem prof. Josefa Grni a kpt. Karla Štainera-Veselého na Vysočině a postupně začíná vytvářet vlastní lesní oddíl, jak z českých partyzánů, tak z ruských uprchlíků.