Sever zní rytmem… Rytmem harf, rytmem dunících sobích stád, rytmem šamanských bubnů a rytmem války. Civilizovaný svět už dávno zapomněl na to, že na severu žijí lidé. Lidé s podivnými zvyky, ještě podivnější řečí a touhou po svobodě. Civilizovaný svět by rád seveřany zkrotil a využil bohaté zásoby dřeva země, která vlastně ani nemá jméno. Fakt, že civilizaci jede na sever reprezentovat princezna ilusijská, možná nic nezmění. A možná změní všechno. Protože Sarai snila od malička o severu. A protože má hodně představ. Zatím netuší o nebezpečí, které se zdvíhá na východě. Zatím má čas snít o své budoucnosti. Má čas na to, aby se naučila milovat lesy, jezera, hrachovku, velké koně a rytmus harf. Protože jen harfeníci mohou pomoct princezně k tomu, aby našla sever uprostřed sebe samotné a naplnila osud země. Příběh, kterým se otevírá pohled na prochladlou krajinu plnou lesů, není tak docela pohádka. V pohádce obvykle nebývá tolik mrtvých. A tolik opilých. A sauna. Na druhou stranu realita obvykle neoplývá draky a sněžnými lvy. Realita nemá takový rytmus…